Druhý srpnový týden nás čekala naše tradiční společná dovolená, která nás tentokráte po 8 letech zavedla opět na polskou stranu (a nejen na ní) nejmenších evropských velehor – Tater.
8.8. 2015
Dopoledne prvního dne pobytu jsme strávili na dlouhé cestě do Zakopaného, kdy nás zdržel jednak poněkud zvláštní výběr trasy (toto bylo v pravomoci CK AZ Tour) a v nemenší míře i totální zácpa v Zakopaném a jeho okolí. Zhruba v pravé poledne jsme však konečně vysedli z autobusu v lokalitě zvané Toporowa Cyrhla. Počasí nám hned první den více jak přálo, bylo vedro. Každý svým tempem jsme tedy po zaplacení vstupného do národního parku vyrazili za poznáváním hor po červené značce. Ti nejméně zdatní ji opustili hned na prvním rozcestí a po zelené značce se vydali směrem k vrcholku Kopieniec Wielki a dále kombinací zelené a žluté značky přes další vrcholek Nosal sešli až na okraj Zakopaného a následně pěški došli až k našemu hotelu. Ostatní pokračovali od tohoto prvního rozcestí vcelku pohodlně stoupající pěšinou lesem až k mostku přes potok a rozcestí Psia Trawka. Zde jsme červenou značku opustili a po značce černé došli pohodlným širokým chodníkem až k chatě Murowaniec. Od ní již většina po modré, případně později žluté značce sestoupila do Kuźnic a z nich buďto místními autobusky či pěšky došli rovněž k hotelu. 5 nejzdatnějších se ovšem od chaty vydalo dále do hor dle plánu kolem překrásného Czarneho Stawu na sedlo Karb a odtud slepou náročnější cestou až na vrchol dominující celému okolí – mohutný Kościelec. Z něj ti nejzdatnější následně sestoupili zpět do sedla Karb a překrásnou Dolinou Zielonou Gasienicovou s mnoha plesy došli zpět k chatě Murowaniec a z ní již dle popisu výše do Kuźnic a dále k hotelu, kde na nás již čekala večeře a ubytování se.
9.8.2015
Druhý den jsme se po snídani vydali autobusem do ústí nejzápadnější polské doliny Západních Tater – Doliny Chocholowské. Zde většina využila vláčku jedoucího dolinou, který je dovezl až k Polaně Huciska. Za ní jsme šli ještě chvíli společně, ovšem na dalším rozcestí jsme se rozdělili. Účastníci nejlehčí a středně náročné trasy odbočili po žluté značce vzhůru, aby se na dalším rozcestí ještě více rozdělili – ti nejméně zdatní pokračovali stále po žluté značce přes Iwaniackou Przelecz k chatě Ornak v ústí Doliny Kościeliské a dále pohodlnou cestou překrásnou dolinou až do cíle naší trasy – lokality zvané Kiry. Ti zdatnější však po chvíli žlutou značku opustili a po černé značce vedoucí Dolinou Starobociańskou nakonec vystoupali až na sedlo Siwa Przelecz. Ti nejzdatnější pokračovali Chocholowskou dolinou ještě kousek dále a opsutili jí až značkou červenou, která nás velice výživným stoupáním nakonec dovedla až na Trzydniowiański Wierch (pamětníci si zde jistě vzpomenou na sněhovou vánici na začátku července 2008…). Ta nás zde tentokráte opravdu nepotkala, naopak i zde na vrcholu bylo velmi teplo a sluníčko hřálo, výhledy byly, prostě to zde byla pohoda…Z tohoto vrcholu jsme se vydali dále po zelené značce vedoucí již hřebenem až na hlavní hřeben Tater a státní hranici na vrcholu Končisté. Ovšem ačkoli to bylo již po hřebeni, bylo to i tak dosti do kopce, ovšem zde již za ničím nerušených rozhledů do kraje. Z Končisté jsme nejprve krátce sestoupili do nevýrazného Račkového sedla a z něj následně vystouli až na nejvyšší bod dnešní túry – monumentální vrchol Klin. Zde ti, kteří zde pobyli déle, zažili několikero druhů počasí – od sluníčka přes oblačno, zataženo, přes déšť až po krátké krupobití. Z tohoto vrcholu jsme poměrně prudce sešli do Gáborového sedla a v něm pustili hlavní hraniční hřeben a vydali se opět do polského vnitrozemí. Prakticky stále z kopce jsme došli až do sedla Siwa Przelecz, kam došli i ti „středně zdatní“. Za ním nás čekal přechod krásným hřebenem Ornaku, ovšem počasí se zde opět začalo kazit a opět přišel na řadu déšť, který nám znepříjemnil i následný nekonečný a poměrně strmý sestup přes sedlo Iwaniacka Przelecz až k chatě Ornak. A od něj nám již za opět se lepšícího počasí zbýval jen pohodlný sestup překrásnou Kościeliskou dolinou do Kir.
10.8.2015
Třetí den pobytu byl naplánován první „zlatý hřeb programu – výstup na nejvyšší vrchol Polska a zároveň nejvýšší turisticky dostupný vrchol celých Tater – Rysy. Na tento náročný výstup se nakonec vydalo jen 5 nejzdatnějších jedinců, kteří bez snídaně vyrazili z Palenice Bialczańskie po červené značce a asfaltové silnici na Morskie Oko. Za takto brzký start pak byli tito odměněni překrásnými scenériemi prakticky bez lidí u Morskieho Oka i o něco výše u Czarného Stawu. Zatímco úsek po Morskie Oko byl doslova procházkový, stoupání k Czarnému Stawu již bylo o poznání náročnější, ale i to byla jen pouhá předehra k závěrečnému výlezu na Rysy. Tento závěrečný úsek byl nejprve tvořen strmým stoupáním a v závěru to již bylo již jen lezení po skále za pomocí mnoha řetězů. V pravé poledne pak těchto 5 statečných stanulo na nejvyšším vrcholu Polska. Lidí zde bylo opravdu hodně, přičemž většina tento vrchol zdolala z méně náročné slovenké strany. Na tomto hraničním vrcholu si nebylo ani kam sednout, tak jsme se přesunuli na sousední, vyšší, čistě slovenský vrchol Rysů, který je s výškou 2503 m nejvyšším místem, kam se lze pěšky v Tatrách dostat po značených trasách. Zde bylo přece jen o něco volněji a odtud jsme se pokochali i výhledy. Poté jsme se přes sedlo Váhy sestoupili až k nejvýše položené autobusové zastávce na Slovensku a v nedaleké chatě se i osvěžili či najedli. Z tohoto místa – Chaty pod Rysmi jsme pak ještě přes jeden zajištěný úsek sestoupili k Žabím plesům a dále na rozcestí v Mengusovské dolině. Z něj to byl již jen relativně kousek k rozcestí u Popradského plesa a z něj jsme došli již jen nekonečným rozpáleným asfaltem až k hlavní silnici pod zastávkou TEŽ Popradské pleso, kde jsme tuto náročnou túru ukončili. Ti, co se nerozhodli pro tuto trasu, se vydali poznávať Dolinu Pieciu Stawów Polskich, případně se prošli po oficiálně naplánovaných kratších trasách na území slovenské části Tater ať už šlo o trasu Vyšné Hágy – Batizovské pleso – Popradské pleso či jen nenáročnou procházku mezi Štrbským a Popradským plesem. Ti, kteří absolvovali některou z v plánu uvedených tras, nezmokli vůbec, ti, kteří nerespektovali daný plán výletů byli na závěr dne spláchnuti vydatným deštěm…
11.8.2015
Na úterý byl operativně zařazen volný den, který každý absolvoval po svém – většina pak navštívila a prohlédla si krátké doliny západně od samotného Zakopaného.
12.8.2015
Na středu byla jako základní trasa naplánována nejnáročnější značená trasa celých Tater – legendární Stezka Orlů – Orla Perć. 5 nejodhodlanějších se rozhodlo pro výjezd hned první ranní lanovkou na Kasprov vrch. To znamenalo opět brzký ranní odjezd taxíkem ke spodní stanici lanovky do Kuźnic. Toto se ovšem vyplatilo, neboť se jim podařilo se dostat hned na první ranní lanovku. Ti ostatní darovali každý 7 zlotých CK AZ Tour a za to měli zarezervován výjezd lanovkou v okolí 9 hodiny ranní. Od horní stanice lanovky se většina vydala na túru východním směrem. Nejprve jsme prošli hranici mezi Západními a Vysokými Tatrami v Laliovém sedle a stále ještě pohodlným terénem jsme došli do Svinického sedla. Odtud část již sestoupila směrem k chatě Murowaniec a následně do Kuźnic. Ti zdatnější se však vydali zdolat štít Svinice. Tento výstup nebyl úplně snadný, na mnoha místech je totiž zajištěn řetězy – je to jakási příprava na samotnou Stezku Orlů. Po pokochání se rozhledy z tohoto štítu následoval neméně náročný sestup do sedla Zawrat, kde začíná samotná legendární Orla Perć. V tomto místě se většina těch, co zdolali Svinici, rozhodla pro sestup po náročné modře značené cestě k chatě Murowaniec. Pouze ti nejzdatnější včetně těch, co vyjeli nahoru hned první lanovkou, pokračovala dále. Hned po chvíli přišly na řadu první řetězy a první lezení. Už tento úsek po Maly Kozi Wierch není úplně snadný, ale následující úsek mezi Malym Kozim Wierchem a Kozim Wierchem je ještě mnohem náročnější. Zatímco na úvodním úseku byly náročné úseky jen jakýmsi zpestřením, zde je lezení za pomocí řetězů, kramlí a žebříků tím hlavním chodem dne. Po tomto nejnáročnějším úseku jakékoli značené trasy v Tatrách následuje mnohem snadnější úsek opět většinou chodeckým terénem. Tento „pohodový“ úsek je ovšem rázně ukončen sestupem tzv. Źlebem Kulczyńskiego. Za ním pokračují dále po této stezce již jen 2 jedinci, zbylí tři se zde rozhodují tuto stezku opustit. Ovšem že by si nějak pomohli, to tedy ne. Čeká je totiž další desítky minut sestupu po nezajištěných skalách, mnohde značně nestabilních, jako třešnička na dortu pak i sestup zajištěným skalním komínem. Jako bonus je však u Zmarzlego Stawu čekají kamzíci. Nakonec však všichni, co se rozhodli zdolat větší či menší úsek této náročné stezky úspěšně ve zdraví sešli kolem chaty Murowaniec do Kuźnic.
13.8.2015
Ve čtvrtek nás čekal přece jen méně náročný výlet do oblasti Červených vrchů, resp. na národní polskou horu Giewont či jen procházka podhůřím. Ráno nás autobus opět za překrásného počasí dovezl do nám již známé lokality Kiry. Zde část lidí využila místní koňské povozy pro průjezd částí Kościeliské doliny, aby pak do oblasti Červených vrchů vystoupali takřka liduprázdnou zeleně značenou trasou. Ti zbylí vyrazili z Kir pěšky dolinou, ovšem po zhruba 20 minutách odbočili doprava. Na brzkém dalším rozcestí většina pokračovala dále rovně na Giewont, mnohem méně lidí se vydalo doleva směrem k hřebeni Červených vrchů. Většina došla na tatranské poměry pohodlnou stezkou až na Przelecz w Grzybowcu, odkud ti méně zdatní pokračovali již sestupem do Doliny Straźyske a následně až do Zakopaného. Ti zdatnější z tohoto sedla stoupali vstříc nejnavštěvovanějšímu vrcholu Tater – Giewontu. Zde bylo lidí opravdu hodně…A po zdolání tohoto vrcholu je čekal již jen sestup do Doliny Straźyske a odtud pokračování dále do Zakopaného. Ti, kteří se rozhodli navštívit Červené vrchy, nejprve buďto po červené či po mnohem opuštěnější zelené značce došli na lokalitu zvanou Chuda Przel. pod fotogenickou skálou Chuda Turnia. Odtud byl již jako na dlani první vrchol Červených vrchů – Temniak s majestátním výhledem na strmé skalní vápenco vé stěny sousední Kresanice. Z Temniaku to byl na tento další vrchol již jen kousek, jako bonus zde byly krásné výhledy, na své si zde přišli i milovníci květin. Z Kresanice následoval sestup do dalšího sedla a přece již jen o něco náročnější stoupání na Malolúčniak. A z něj opět klesání do poměrně hlubokého sedla a opět stoupání na poslední vrchol Červených vrchů – Kondratovu kopu. Odtud pokračovali někteří dále na Giewont a dále do Doliny Straźyské a Zakopaného, jiní šli ještě kousek dále po hřebeni a z nedalekého sedla sestoupili po vcelku pohodlné stezce až k chatě na Hali Kondratowe a odtud již jen dále do Kuźnic. Počasí nám i tento den přálo.
14.8.2015
Pátek byl poslední den, kdy byla naplánovaná náročnější túra v Tatrách. Výchozím bodem nám byla nám již dobře známá Palenica Bialczańska. Vzhledem k polskému státnímu svátku zde bylo lidí opravdu hodně. Odtud se někteří prošli či svezli koňským povozem k překrásnému Morskiemu oku a případně vystoupali i k snad ještě krásnějšímu Czarnemu Stawu. Další skupina se vydala přes Dolinu Roztoki ke krásnému vodopádu Siklawa a od něj do neméně krásné Doliny Pieciu Stawów Polskich. Jelikož již toho měla většina lidí dost, tak pro sestup k Morskiemu Oku zvolili přece jen méně náročnou modrou značku. 2 neúnavní jedinci se ovšem rozhodli plnit plán a i přes pár kapek deště se vydali na výstup na Szpiglasowy Wierch. Déšť po chvíli ustal a tak se po krátkém úseku řetězů ocitli v sedle a z něj to byl již jen kousek na samotný vrchol, odkud měli tito dva jedinci jako na dlani velkou část hlavního tatranského hřebene. Po pokochání se těmito panoramaty se vrátili zpět do sedla a po tzv. Ceprostradě sestoupili překrásnou Dolinkou za Mnichem rovněž k Morskiemu Oku. A odtud již jen po únavném asfaltu za občasného deště již jen zpět k výchozímu bodu, odkud nás následně autobus odvezl k našemu hotelu do Zakopaného.
15.8.2015
Na poslední den pobytu byla naplánována již jen odpočinková túra v pohoří zvaném Gorce. Jejím primárním cílem byl vrchol Turbacz. Ovšem plán je věc hezká, jen při tvorbě plánu nemohl nikdo tušit, že se nám CK AZ Tour spolu s řidičem autobusu rozhodla připravit vyhlídkovou jízdu podhůřím Tater a tak jsme místo zhruba půl hodiny jeli autobusem 1,5 hodiny… Zhruba polovina lidí se rozhodla i přesto vyrazit na túru, druhá část již zvolila jen relaxační program. Ti, kteří se na túru vydali, vystoupali nejprve strmě, poté již pohodlně na vrcholek Bukowina Wakzmundzka. Výhled na Tatry odtud díky silnému oparu nebyl, zato zde bylo neskutečné množství nadprůměrně velkých borůvek a to i rovnou u cesty. Po této kulinářské cestě se všichni až na 2 jedinci letící na chatu rozhodli pro sestup do údolí po místy hodně strmé stezce. Nakonec jsme však všichni dorazili do cíle našeho výletu – horní části obce Lopuszna – se značným předstihem a na cestu k domo vu jsme se tedy vydali zhruba o hodinu dříve oproti původnímu plánu. Cesta zpět na Ostravsko již proběhla bez zádrhelů.
A co říci na závěr? Počasí nám celý týden více jak přálo, takže i přes poněkud „podivného“ průvodce, který průvodcem vlastně nebyl, byl výsledný dojem z tohoto náročného týdne v překrásných Tatrách určitě pozitivní. A nikde není psáno, že se do Tater zase za pár let na týden nevrátíme. Na jeden den se do nich vrátíme již během následující jednodenní akce, která nás tentokráte zavede do nejkrásnější části Západních Tater – Roháčů.