Ráno bylo nebe olověně šedé, těžké, takže jsme si říkali, že co se týče počasí, tak nás nic dobrého nečeká. Ale nebe pomaličku světlalo, za Krmelínem na nás sem tam mrklo modře a před Místkem už bylo plné slunce.
Podle plánu mělo být výchozí místo dnešní trasy u přehrady Olešná a konečné v Krmelíně. Ale protože v žádné krmelínské hospodě nám nemohli (možná i nechtěli) umožnit, abychom se tam po určitou dobu všichni shromáždili a jako každoročně oslavili Mikoláše a u přehrady se to zajistit podařilo (sice též až ve třetí restauraci), byla trasa změněna, šlo se v opačném směru.
Základní třináctikilometrová trasa byla převážně rovinatá a vedla téměř pořád listnatými lesy. Začínala tedy v Krmelíně a zvolila si ji převážná část lidí. Vystoupili v centru, propletli se mezi domy a ponořili se do lesa Lipina a tím došli do malé vesničky Oprechtice (součást Paskova). Prošli kolem několika domů a už byli na hlavní silnici spojující Krmelín s Paskovem, přešli ji v místě jediné zdejší zastávky autobusů a stačilo opět několik domů a byl tu les. Velké odkalovací nádrže v něm byly schované za vysoce nasypanými valy od okolí oddělenými hlubokým příkopem a ohradou, kdo nevěděl, že tam jsou, nepoznal to. Zato bylo odtud krásně vidět komín paskovské celulózky. Po nějaké době se objevila smutná silueta čerstvě uzavřeného dolu Staříč. Do Cvíčné štoly u něj se musí vstup objednávat, nezajišťovali jsme ho, nešlo to časově sladit, ale mnozí si odskočili prohlédnout si alespoň venkovní část. A pak už se šlo dál zase lesem až k okrajové části Staříče, přes most na pravý břeh říčky Olešné a po trochu blátivé cestě podél ní. Je v tomto úseku velice pěkná a u jezdeckého areálu je uděláno hezké posezení. Ti, kdo tu byli v určitou dobu, měli i možnost vidět něco jako krátké plavení několika koní. Je tu vedle sebe brod a hlubočina, koně ji radostně pod vedením probíhali, voda vystřikovala na všechny strany. A potom se již došlo k lávce přes řeku, přešlo se po ní a následovalo jediné krátké stoupání na celé trase – na Štandl se zbytky hrádku na vrcholu. Po sejití dolů a podejití silnice na Příbor již byla přehrada coby kamenem dohodil. Jenže právě zde se staví obchvat Frýdku-Místku a pokračování značky nebylo k nalezení, bylo totiž na vyvrácených sloupcích.
Výchozí místo krátké trasy muselo být změněno, protože z původního, ze Staříče, by byla moc krátká, pouze čtyřkilometrová. Začínala tedy v Oprechticích na už zmiňované zastávce autobusů, měřila 10 km (o jeden kilometr více než původně plánovaná) a byla celá totožná s úsekem dlouhé trasy.
Všichni jsme se sešli v restauraci Aquapark a až do půl čtvrté ji měli jen pro sebe. Je v prvém patře, celá jedna stěna je prosklená a tou jsme se dívali na bazén a plavce dole a přehradu. A tam mezi nás přišel Mikoláš. Dokonce dva, jeden klasický a jeden komerční (jak prohlásil ten komerční). Něžný anděl tentokrát chyběl (důkaz, že i andělé mohou být nemocní). Zato přišel rozverný čert. Oba Mikolášové společně rozdali dárky a za všeobecného veselí se přiblížila doba odjezdu. Autobus stál na blízkém parkovišti, nasedli jsme a jízdou domů zakončili naši poslední túru v letošním roce.
Text Mgr. Marie Minková
