Ráno byl šedivý mrazík, ale slunce ho brzy donutilo zmizet. Svítilo celý den tak krásně, že pomohlo teplotě vyšplhat se až někam k šestnácti stupňům.
U Panského mlýna v Kyjovicích, kde začínala základní osmnáctikilometrová trasa, vystoupily zhruba dvě pětiny účastníků. Přes lesíky a loukami v údolí potoka Setiny, kolem několika dalších mlýnů i něčeho jako tábora došli až na okraj Jakubčovic, kousek před odbočkou na Kamenný šanc. Kdo chtěl, šel si jej prohlédnout, včetně včelína, který tu stojí. A pak se zas všichni ponořili do dalšího, neméně hezkého údolí potoka Raduňky a jím došli do zámeckého parku (je tu vysázeno hodně nových stromů) a dál kolem ještě zamrzlých rybníků, zámku a kostela do centra Raduně.
Ostatní zavezl autobus do centra Jakubčovic, kde začínala kratší, osm a půl kilometrů dlouhá trasa. Až na malý kousek byla totožná s druhou polovinou dlouhé trasy. Ale všichni jí zhrdli, zdála se jím příliš krátká. Vystoupali společně k rozhledně nad Šanci Pod Příletem (jeden člověk si ještě předtím odskočil na Kamenný šanc). Výhled z nevysoké rozhledny byl hezký, kruhový, jen daleký obzor byl trochu zamlžený. Ale sněhová pole v Jeseníkách byla zřetelná, i Praděd se trochu rýsoval.
Čtyři členové od rozhledny sešli zpátky do Jakubčovic a do Raduně došli po organizátorem též doporučované asi devítikilometrové naučné stezce Památce amerických letců. Vede místy, která jsou nějak spojená se zdejší havárií amerického letadla během druhé světové války. Všechna jsou zajímavá, ale největší pozornost budí strom, na který kdysi někdo pověsil křížek. Ten už celý zarostl do kůry, až na Kristovu tvář, ta je pořád zřetelně viditelná.
No a ten největší houf, asi polovina všech účastníků, se vydal na vlastní trasu. Od Šance Pod Příletem sešli lesem na rozcestí Záviliší, pokračovali dál lesem kolem Závilišského potoka, po určité době jej přešli a dosti prudkým svahem vystoupali až k velkému kamenolomu, sešli do Bohučovic a opět následovalo zdolání prudkého svazu. Oba svahy byly bezlesé a byly z nich krásné výhledy. Lesem nahoře došli až na Kopaninu, odsud vede odbočka na Šanci. Je největší z těch tří, ale je celá zarostlá stromy a ostružiním, ani označení tu není. Všichni sem ani nešli. Po malé chvíli už došli do lesů kolem Raduňky a pak k brodu přes ni, který snad nikdo nepřešel suchou botou. Hned za brodem se napojili na dlouhou trasu a došli ten ani ne tříkilometrový kus do Raduně. Pár lidí se nevědomky brodu vyhnulo tím, že po naučné stezce přešli potok asi o tři sta metrů výše po můstku. Tato trasa byla dlouhá 11,5 km, s odbočkou na Šanci 13,5 km.
Jeden člen si základní trasu ještě prodloužil. V Jakubčovicích zašel na rozhlednu a pak přes Záviliší, Bohučovice i Šanci přišel na křižovatku této trasy s naučnou stezkou, po které se vrátil do Jakubčovic a podle plánu trasu dokončil.
I když bylo teplo, v dolících a v lesích, kam se slunce hned tak nedostane, byly zbytky zledovatělého sněhu, někdy až desítky metrů dlouhé, dost to na nich klouzalo. Byly i bolestivé pády, i jedno bandážovaní naraženého kolena. Dokonce i sklouznutí do potoka s nepříjemným namočením až po lýtko. Všichni postižení to ale vzali jako zpestření trasy a vesele to sdělovali ostatním.
Text Mgr. Marie Minková
